timyBlog na Blog.cz

A pročpak je Luky šťastný?

No za vším hledej ženskou ;-). V tomto případě dívku. Co víc říct? Tak jo, třeba jak se to seběhlo.

Tak pominu těch pár akcí, kde jsme byli spolu - myslím tedy fesťák a pár hospod a tak a přejdu rovnou k věci a to je výlet do Ostravy za účelem návštěvy tamního multikina a následné shlédnutí úchvatného filmu - který mimochodem každému vřele doporučuji - s honosným názvem "Piráti z Karibiku 2: Truhla mrtvého muže".

Cesta z Opavy do Ostravy se obešla bez komplikací, ačkoliv jsme museli překonat překážku v podobě již několik měsíců trvající výluky a jeli jsme tak část cesty poloprázdným autobusem s postarším a mírně nahluchlým řidičem, kterého jsem se musel třikrát ptát, jestli jede teď ve tři a on že jo, že jede směr Ostrava. Inu, hlavně že byl machr přes volant, to je u řidiče podstatnější.

V třetím největší městě této republiky jsem v prvním stánku zakoupil čtvery pětačtyřicetiminutové jízdenky abych později zjistil, že cesta z nádraží k multikinu trvá rovných devět minut a tudíž jsem mohl s přehledem koupit levnější patnáctiminutové jízdenky. Držeje za ruku svou (tehdá ještě ne tak úplně) přítelkyni jsme se tedy vydali směr tramvajová zastávka. Já samozřejmě již věděl, jakou šalinou máme jet, chytře jsem si to všechno doma našel na internetu, dokonce jsem shlédl i letecké snímky, abych věděl, jak to tam bude vypadat.

Do kina kousek, avšak do začátku chyběla ještě téměř hodina a půl. Tak jsme nejdříve prošli tak nějak ty obchody, co tam byly, leč žádný z nich nás nezaujal natolik, abychom se u něj alespoň zastavili. Tedy vyjma jednoho obchůdku s dřevěnýma blbůstkama - strašně se mi líbí takové ty dřevěné žirafy, určitě to znáte, je to beztak v každém Tescu. Ale ze všeho nejvíc mám nejradši tu velkou dřevěnou kobru co vypadá fakt jako živá. Jestli někdo máte peněz že je přehazujete vidlema a chcete mi zároveň udělat radost, tak mi to kupte :-).

Svorně jsme se shodli na tom, že někam sedneme, negativum tohoto rozhodnutí byl fakt, že jsme si zároveň museli i něco koupit, ať tam nesedíme jak socky a druhé, podstatně horší, negativum bylo to, že dvě decy čehosi (nebo spíš všehosi) stálo dvacet dva korun českých, na což jsme pochopitelně nebyli zvyklí. Ale tak co, Mirindu už jsem dlouho neměl, tak jsem okusil.

Chvíli jsme tam seděli, moc jsme si ani nepovídali, protože ona dívka, se kterou jsem tam byl, je taková tichá a obvykle toho moc nenamluví a asi byla po té cestě, kdy jsme se právě pěkně pobavili, trochu "unavená". I proto jsem radši zavelel, že ještě projdeme knihkupectví, ať tady tak trapně mlčky nesedíme. Nic extra zajímavého tam nebylo, koukl jsem se na pár knížek od mého oblíbence Stephena Kinga, ale nic co bych znal tam nebylo, kromě Osvícení (myslím), což jsem viděl v televizi. Krásnější část naší dvoučlenné výpravy se zastavila až u dětských knížek, kde si vyhlédla knihu typu "Počítáme ovoce a zeleninu - s přiloženým fixem" :-).

Když jsme vyšli z knihy, zamířili jsme již rovnou do sálu, neboť jsme měli tak patnáct minut do začátku filmu. Seděli jsme na relativně dobrém místě ve třetí řadě od shora, ale hned na kraji, což se však dalo přežít. Film se mi popisovat nechce, prostě byla sranda, akorát tam dali patnáctiminutovou přestávku, což jsme příliš neocenili, zbytečné zdržení. Film končil někdy nevím kdy a my se pak vydali zpět domů. Mimochodem se jí začalo chtít spát, seč celou dobu tvrdohlavě tvrdila, že pravý opak je pravdou.

Na nádraží jsme se dostali přibližně pět deset minut po tom, co odjel vlak do Opavy, takže jsme byli okolnostmi přinuceni zůstat zde ještě dalších pár minut. Sedli jsme si někde na lavičku a povídali si. Už někdy tou dobou jsem si začal říkat "Luky, přece nejsi takový trouba, máš ji rád, ona tebe určitě taky, tak něco řekni nebo něco udělej". Dokonce jsem vzpomínal na svůj postarší článek o líbání a na své vlastnoruční rady jak poprvé políbit dívku :-). Tedy nešlo o ničí "úplně poprvé", ale o "naše poprvé". No, nevydumal jsem kloudného, takže jsme tam pořád seděli a rozhlíželi se po okolí, občas něco prohodili. Prý tam po mně z vlaku pokukovala nějaká paní, já si však myslím, že ve sktuečnosti pokukovala po mé dívce, ale to sem nepatří.

Do vlaku jsme nastupovali mezi prvními, takže jsme si mohli vybrat sedadlo, jaké jsme jen chtěli, což se nám při cestě tam nepovedlo. Ve vlaku se taky nic nečekaného nestalo a tak jsme v Háji ve slezsku vystoupili, abychom opět usedli do poloprázdného autobusu a pokračovali směr Opava. A ono ejhle.

Po patnácti minutách marného čekání na dvojbarvený autobus neznámé značky se nás zmocnila drobná panika, že se na nás České dráhy vykašlaly a že kvůli čtyřem lidem přece nebudou povolávat do služby autobus. Párkrát jsme obešli nádraží, ovšem nic jako výpravčí tam nebylo, ani žádná paní za okýnkem, která by podala vysvětlení v podobě závady na autobuse nebo něco podobného. Po dalších pěti minutách se zrodila v mé hlavě taková myšlenka, že chyba možná nebude na straně Českých drah, ale že jsme my čtyři troubové vystoupili o pát zastávek dřív. On ten vlak totiž pokračoval dal, což bylo podivné vzhledem k tomu, že se dál měla stavět nová trať.

No ano, samozřejmě jsme vystoupili blbě, měli jsme přesedat až ve Štítině. Nevadí, aspoň budeme déle spolu, za hodinu přijede další vlak. Nejeli jsme naštěstí posledním vlakem, to by byl pak trochu pech. Usedli jsme na jednu z pěti prázdných laviček a čekali. Docela jsme se rozpovídali, zaútočil jsem totiž klasickými otázkami co tak třeba ráda sleduje v televizi anebo jaké jídlo má a nemá ráda. Teď byla ta pravé chvíle něco podniknout, představa, že jsme se poprvé líbali někde na půli cesty mezi Opavou a Ostravou když jsme čekali na vlak, který měl přijet za necelou hodinu byla romanticky lákavá. Protože už byla trochu unavená a ospalá, tak se o mě opřela a odpočívala. Ideální příležitost? Inu, možná. Avšak realita byla nakonec jiná, vláček někdy před jedenáctou dojel a má budoucí přítelkyně zůstala nepolíbená. No jo, prostě jsem trouba.

Tak jsme nakonec dojeli až do Opavy, kde jsem ji pochopitelně doprovodil až domů, jako správný gentleman. Jedna paní o mně kdysi prohlásila, že jsem poslední žijící gentleman na světě. Nechce se někdo přidat? Ať nevymřeme. Před jejím bytem jsme se samožejmě ještě chvíli bavili, jak už to tak bývá. Za tu krátkou chvíli, co jsme tam stáli prošel kolem nás třikrát stejný člověk a pokaždé šel stejným směrem. Tedy ne tam - zpět - tam, ale tam - tam - tam. Je možné, že to nebyl stejný člověk, ale jen tři podobní lidé. Přeci jen už byla noc.


No a pak se to přeci jenom stalo. Vydoloval jsem ze sebe poslední zbytky odvahy a šup - byla ruka v rukávě, první nezapomenutelné líbaní za námi. A Luky byl šťastný, že se to povedlo a že není trouba :-).

Jejda jujda, nějak jsem se rozepsal a to jsem tam původně chtěl tajuplně nechat pouze ten první řádek.