tento blogísek je úplně na changu

Smrt

24. září 2005 v 12:08 | Timy |  jen tak...
Oheň a voda. Tma a světlo. Zlo a dobro. Noc a den. Smrt a…

Myslíte si, že dokážete změnit svět? Že odvaha umírá poslední a dobro vždy porazí zlo? Dokážete, ať voda teče z moře do hor? Ať jablko spadne ze stromu nahoru či prorazit holou rukou tvrdou skálu? Ne? Nedokážete to? Proč ne? Říká se, že když chcete, jde všechno. Proč tedy nemůžete třeba… Přežít svou smrt? Možná proto, že nechcete…
Ale já chtěl.
V srdci mám zaražené kopí. Chladná ocel lehce proplula mým tělem a já se svalil bezmocně na zem. Ležím. Nemám zdání co se mnou bude. Pomalu zavírám oči.
Probudím se až někde… Někde úplně jinde. Všude kolem je jen bílo. Nic jiného. Obklopujete mne to, ale nevím co to je. Ani kde to vlastně jsem. Než se vůbec stačím vzpamatovat, mlha se pomaloučku rozestupuje. Vidím zcela obyčejnou krajinu. Všude kam se jen podívám jsou lidé. Nalevo, napravo, za mnou i přede mnou. Klidně se tady procházejí.
Nevšímají si mne. Jako bych byl duch. Vždyť já vlastně duch jsem. Zabili mne, takže jestli ještě žiji, tak ze mne musel někdo udělat jakýsi přízrak. Všichni tady mají takové… jak to jen říci… prázdné oči. Nemají barvu, jsou jakoby průhledné. Podivné.
Jdu za jedním z nich. Třeba mi řekne, v jaké zemi právě stojím. První muž si mne prohlédl. Přejel mi až mráz po zádech, když na mne pohlédl. Nic neřekl a šel zase klidně dál. Zkouším štěstí dál, u jiného muže. Také mi nic neřekl. Napadlo mne, že třeba ženy budou sdílnější.
Mé staré já bylo zvyklé na svůdné pohledy krásných žen, a tak se mé nové já pořádně vylekalo, když spatřilo oči této ženy. Opět byly tak… chladné a… tajuplné. Avšak vylezlo z ní kupodivu nějaké to slovíčko.
"Vítejte," začala.
"Děkuji za přivítání," opáčím, "Ale rád bych věděl, kde to vlastně jsem."
Chvíli si mne prohlížela. Asi neměla moc chuti se se mnou bavit. Nakonec přeci jen odvětila. Klidně a pomalu. "Poznáváte támhle toho muže?" ukázala prstem na nějakého postaršího člověka. Někoho mi připomínal, ale nepoznal jsem ho. Že by to byl… Ne, ten je přece mrtvý. Ale moment - já přece taky! Je to tak těžké, zvyknout si nato, že je člověk mrtvý. Ani byste nevěřili, jak je to obtížné…
"Vždyť to je…"
"Ano," kývla žena, "Je to on. Už víte kde jste?"
Zakroutím hlavou. Ne že bych nevěděl, to ne, ale spíš tomu nechci věřit. Ne, nemůžu být… tady.
"Jsi na posvátném místě. Prolíná se tady vše, co znáš. Oheň s vodou, tma se světlem, zlo s dobrem, noc s dnem a smrt..." nedopověděla. "Časem to zjistíš."
Léta plynou a za tu dobu jsem přišel jen na jediný způsob, jak se zpět a beztrestně vrátit do světa živých. Vzpomínkami. Ale ta podivná žena měla pravdu. Zjistil jsem, s kým se tady snoubí smrt - se smrtí
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 timy timy | E-mail | Web | 24. září 2005 v 12:10 | Reagovat

no nic, to byla jen taková vzpomínka na dobu, kdy jsem místo různých příkazů a skriptů psal obyčejné povídky jen tak pro radost...

2 Charlie Charlie | Web | 24. září 2005 v 23:48 | Reagovat

No teda, takhle pozdě v noci je to příjemné počtení. Musím říct, že máš určité literární nadání :D Ve svém měřítku bych to zařadil někam mezi pohádku, psycho a horor ;)

3 timy timy | E-mail | Web | 25. září 2005 v 10:57 | Reagovat

Než jsem se začal hlouběji zabývat internetem, tak jsem právě psal takové povídky. Mám toho doma na vydání knihy... Leč bohužel, většina není publikovatelná:D Ale ty žánry jsi vlastně trefil. Začal jsem s fantasy (=pohádka) a skončil u hororu. A něco z "psycho" se tam taky najde...

4 Charlie Charlie | Web | 25. září 2005 v 16:23 | Reagovat

Nevím, já jsem na literaturu lama, ale přišlo mi to takový psycho :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama